Kosovo jako druhá Ukrajina? Ale kdeže, jen silácká gesta pro domácí obecenstvo

V posledních dnech stránky dokonce i českých novin zaplnily zprávy o rostoucím napětí mezi Kosovem a Srbskem. Kosovo obývané převážně etnickými Albánci bylo v časech Titovy Jugoslávie autonomní oblastí Srbska, v níž ale prakticky o všem rozhodovali menšinoví Srbové.

Právě etnický konflikt zde stál na počátku dezintegrace Jugoslávie, když Miloševićovo vedení federace tvrdě zasáhlo proti albánským protestům, ale i na jejím konci, když se proti probíhajícím etnickým čistkám NATO rozhodlo zakročit a vojenskou silou donutilo tehdy již notně okleštěnou — bez čtyř ze šesti původních federativních republik — Jugoslávii ke kapitulaci.

Je tedy zčásti pochopitelné, že když napětí v Kosovu začalo opět houstnout, a plnit titulky zpráv, někteří novináři šermující s všemožnými mediálními zkratkami si velmi rychle dosadili za Kosovo Ukrajinu a za Srbsko Rusko. Ostatně k jednoduchým srovnáním svádí i to, že Kosovo má na vlajce také žlutou a modrou, zatímco Srbsko červeno-modro-bílou trikoloru. Ukrajinská politická reprezentace přišla se svou troškou do mlýna, když přislíbila Kosovu vojenskou pomoc, bude-li napadeno.

Co se vlastně stalo? Klíčové slovo zní „reciprocita“. Srbská vláda už nějakou dobu požaduje od občanů mezinárodně částečně uznaného Kosova, aby při vstupu do země používali certifikáty, které jim srbská vláda vydá oproti kosovským občanským průkazům, případně vozidlům s kosovskými poznávacími značkami. Kosovská vláda se tímto postupem cítí být dlouhodobě dotčena a rozhodla se, že bude po srbských občanech požadovat od 1. srpna to samé.

Odtud „reciprocita“, tedy opatření totožného charakteru. Jenže je tu háček...

Na území Kosova žije skupina lidí, která má i srbské doklady. Jedná se o kosovské Srby, kteří vládu v Prištině neuznávají. Tito Srbové žádné kosovské doklady nemají nebo nikdy neměli. Skutečnost, že by se opatření mělo týkat i jich, kosovskosrbské představitele popudilo.

Následujících pár dní vyplnily plamenné proslovy, eskalace ve vyjádřeních z obou stran. Až se nakonec v kosovské Mitrovici rozezvučely sirény. Místní se vydali na přechody Jarinje a Brnjak na barikády.

A novináři hned začali hledat ukrajinsko-ruské paralely. NATO vydalo reakci. USA a Rusko sepsaly prohlášení. Vojáci začali předvádět svou připravenost. Vytvářela se atmosféra, v níž se všichni dívají na zprávy a experti mluví o sudu se střelným prachem.

Je tu tedy podobnost se situací na Ukrajině? Vůbec. Ve skutečnosti se nejedná o víc, než o typickou „bouři ve sklenici vody“.

Na Balkáně je jednou ze základních tradic národnostně založené politiky konstrukce obrazu nepřítele: takového, který je vždy fyzicky blízko a přitom kulturně — jazykově, nábožensky — vzdálený.

Vnímání celého problému národnostní optikou je sice lákavé, nicméně Kosovo je už delší dobu vcelku stabilní. Důvod pro roztržku tak je potřeba hledat jinde. Spočívá v zájmech obou politických reprezentací.

Populisté, nikoli válečníci

Vládnoucí politická strana v Kosovu nese název Vetëvendosje! — česky „Sebeurčení!“. (V názvu je skutečně i ten vykřičník). Sebeurčení! dlouhodobě požaduje konec přítomnosti mezinárodních sil v Kosovu.

Jedním z volebních sloganů strany bylo „Jo negociata“ (Nevyjednávat), míněno ve smyslu vyjednávání o budoucím statutu Kosova. Lze je tedy označit za zastánce tvrdé linie. Již v minulosti buď blokovali, nebo zatížili clem dovoz zboží ze Srbska na území Kosova, přestože jsou obě země členem CEFTA — evropské smlouvy o volném obchodu. Také blokují realizaci smlouvy o narovnání vztahů s místní srbskou komunitou, kterou dojednala Evropská unie.

Taková reprezentace nemá zájem pokoušet se tlumit napětí. Naopak se zcela přirozeně pokouší každý konflikt verbálně vyeskalovat, neboť potřebuje potvrdit, že střet mezi Srby a Albánci v Kosovu je nevyhnutelnou realitou.

Naproti tomu vládnoucí politická strana v Srbsku je řízena Aleksandrem Vučićem, v současné době prezidentem země. Člověkem, který řídí Srbsko z ekonomického hlediska úspěšně — v zemi se uskutečňuje ohromné množství infrastrukturních projektů, zlepšuje se pomalu životní úroveň.

Nicméně Vučić je současně brilantní populista. Politik ze stejného rodu autoritářských vůdců jako Babiš nebo Orbán. Volby vyhrává se šedesáti procenty hlasů.

Samozřejmě mu pomáhá, že srbská opozice je slabá a fragmentovaná. Média má Vučić z velké většiny pod svojí kontrolou — a ty pak o něm píší v superlativech, někdy ho i před konkurenčními deníky brání.

Vučićovi tak stačí striktně dělat to, co politici jeho typu dělají — zjišťuje si náladu ve společnosti a dělá to, co většina chce. A protože by většina obyvatel Srbska vnímala uznání nezávislosti Kosova jako těžkou ránu, volí rázný postup.

V srbské národní mytologii má Kosovo, jako dějiště slovutné středověké bitvy, stále až posvátný status. Sedmdesát procent Srbů by se i vzdalo členství v Evropské unii, pokud by uznání Kosova mělo být podmínkou vstupu.

Populista u moci se v takovém prostředí přirozeně snaží jakýkoliv konflikt vystupňovat. Neboť i on potřebuje potvrdit, že střet mezi Srby a Albánci v Kosovu je nevyhnutelnou realitou.

Jako při každé eskalaci konfliktu, jde o hru s ohněm. Od slov může přijít k činům a těžko se pak hledá cesta zpět.

Hlavní slovo tu má stále Amerika

Pro politické manévry balkánských populistů ale velmi brzy přestaly mít pochopení velmoci, které mají v regionu stále velké slovo — Spojené státy či obecněji NATO. Jako okamžitá reakce se uskutečnilo setkání amerického velvyslance s kosovskou prezidentkou a premiérem.

Následně KFOR — zastoupení mírové operace NATO v Kosovu vydalo prohlášení, že je v případě nutnosti připraveno vojensky zasáhnout. To zaúčinkovalo jako studená sprcha a kosovská vláda svoji politiku odvolala — oficiálně prozatím na třicet dní. Barikády se rozebraly a přechody otevřely.

Klid potrvá do doby, než nastane nějaká další „kampaň“ s cílem dokázat důležitost jedné nebo druhé politické reprezentace. Pár už jich tu v minulosti bylo — vlak s nápisem „Kosovo je Srbsko“, prohlášení o obsazení Niše Kosovem v případě jakéhokoliv srbského útoku a podobně.

Skutečností nicméně zůstává, že mezinárodní jednotky v Kosovu zůstávají a ani jedna z obou stran si konflikt nepřeje, či přesněji řečeno nemůže si jej dovolit. A tak nás i nadále nejspíše čekají jen menší krize, silácká slova a tiskové konference.