Ukrajinské památníky ve válce

Vzdor Ukrajiny ruské invazi se odehrává nejen na vojenském a politickém poli, ale i na poli kulturním. Ukrajinské ministerstvo kultury se hned v prvních dnech ruské agrese obrátilo na Organizaci spojených národů s výzvou uvalit na Rusko vedle politických, ekonomických, sportovních a jiných sankcí také sankce kulturní — což by omezilo jeho kulturní přítomnost na mezinárodní scéně. Mezitím ovšem vznikla a vzniká řada lokálních i mezinárodních projektů reflektujících dopad aktuálních válečných událostí na ukrajinskou uměleckou a kulturní scénu.

V mezinárodním kontextu

Na světové přehlídce současného výtvarného umění Bienále v Benátkách zahájené v dubnu tohoto roku reprezentuje Ukrajinu hned několik projektů. Pravděpodobně nejvýraznějším z nich je dílo Fontána vyčerpání. Vysoká voda charkovského umělce Pavla Makova. Více než třímetrovou kompozicí sedmdesáti osmi bronzových trychtýřů protéká shora dolů voda, jejíž proud symbolizující život se postupně zmenšuje.

Objekt z roku 1995 byl původně navržen jako dílo do veřejného prostoru Charkova, kam ovšem nebyl nikdy osazen. Po čtvrt století se projekt dostává za hranice kontextu průmyslového východoevropského města a stává se společným symbolem síly na kulturním, ekonomickém a politickém poli.

V době pandemie se stal aktuálním tak jako nikdy. A po ruské invazi na Ukrajinu a po jednom z nejzávažnějších bombardování Charkova nabývá na důležitosti a symboličnosti. Na tiskové konferenci před otevřením pavilonu Pavel Makov k instalaci a rekontextualizaci svého díla uvedl: „Za každou válkou stojí kulturní konflikt. V našem případě trvá už stovky let.“

V rámci letošního benátského bienále byla rovněž představena instalace ukrajinské architektky Dany Kosminové Náměstí Ukrajiny (Piazza Ucraina) v zahradách (Giardini). Koncepce tohoto projektu stojí na principu náměstí — prostranství okolo centrálního dominantního prvku, jímž je instalace z pytlů s pískem. Stejných pytlů, kterými se v této době zakrývají památky po celé Ukrajině, aby je zachránili před zničením při ostřelování a bombardování. Prostorová konstrukce z ožehnutých dřevěných trámů a sloupů vymezující prostor „náměstí“ slouží mimo jiné jako výstavní panel pro reprodukce prací ukrajinských umělců vytvořených od začátku války.

Do veřejného prostoru Benátek zasáhl projekt Paljanycja ukrajinské umělkyně Žanny Kadyrovové. Na hlavní cestě vedoucí k výstavním prostorům bienále, do Arsenale a Giardini, se po tři úvodní dny světové umělecké přehlídky ozývala v pravidelných intervalech siréna leteckého poplachu, které se staly neoddělitelnou součástí ukrajinského života v posledních třech měsících.

Paljanycja v ukrajinštině znamená chléb, a právě podle charakteru a akcentu výslovnosti tohoto slova rozpoznávají ukrajinští vojáci členy ruských diverzních a výzvědných skupin. Ve svém projektu Žanna Kadyrovová vytvořila pecny chleba z kamene jako výrazný umělecký symbol zubů, které si ruský agresor na Ukrajině vylamuje.

Lidová památková péče

Přímo na území Ukrajiny je bez ohledu na válečný stav a neustálý zvuk sirén velmi aktivní uskupení pro ochranu tamního kulturního dědictví. Pokud mluvím o systémech ochrany historických památek v Kyjevě a jiných ukrajinských městech, mám na mysli systém „vernakulární“, tedy pytle s pískem, betonové bednění, dřevěná prkna a podobně. Cokoli, co bylo pokryto všemožnými improvizovanými materiály, se stává stejně cenným jako památka sama. Vznikají tak pomníky na pomnících, které jsou výmluvnými symboly boje národa, jeho tvořivosti, důvtipu a vynalézavosti, a v neposlední řadě i jeho lásky k vlastnímu dědictví.

Na tento fenomén autorsky reagoval ve své sérii pohlednic ukrajinský umělec Alexandr Burlaka. Svůj projekt vytvořený ve spolupráci s kreativní laboratoří platfor.ma doprovází vysvětlením: „24. února 2022 Rusko započalo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu. V této válce Ukrajinci neochraňují pouze svoji svobodu a životy, ale i svou kulturu a historii. Jedním ze symbolů tohoto boje se staly památky hlavního města Ukrajiny, Kyjeva, kolem nichž obyvatelé města pečlivě postavili ochranné konstrukce. Platfor.ma se rozhodla zaznamenat tento moment naší historie. Tak vznikl projekt Kyjev válečný: sada pohlednic s památkami hlavního města v době války. Sláva Ukrajině!“ Podpořit lokální uměleckou scénu lze mimo jiné objednáním série pohlednic na tomto odkaze.

Ukrajinský interiérový designér Slava Babek rozpracoval, coby protiklad lidové živelné tvořivosti, rafinovaný modulový systém ochrany soch a památníků různých tvarů . Takto generický způsob navržené ochrany je ovšem předmětem kritiky části laické i odborné veřejnosti.

Demontáž minulosti

Ve vztazích společnosti a památek však bohužel existuje i jiná historie. Mám na mysli památníky z dob Sovětského svazu a především ty, které jsou tak či onak spojeny s glorifikací historie, sovětské ideologie a vítězství svazu ve druhé světové válce.

Od března letošního roku se po celé Ukrajině zvedla obrovská vlna dekomunizace. Nutno zdůraznit, že jde o vlnu spontánní, nekonzultovanou s ministerstvem kultury Ukrajiny nebo s jinými státními institucemi, jež jsou za kulturní dědictví odpovědné. Aby toto počínání získalo legitimitu alespoň v Kyjevě, někteří členové Rady města předložili návrh zákona se seznamem více než padesáti památníků, které je nutné demontovat. V tuto chvíli zákon prošel prvním čtením. Rovněž v Dněpru probíhají na nejvyšší politické úrovni diskuse o zbourání nebo demontáži více než stovky památníků druhé poloviny 20. století.

Jedna z nejefektnějších a nejpříznačnějších demontáží se odehrála letos v dubnu v Kyjevě za osobní přítomnosti starosty města Vitalije Klička. Demonstrativně bylo odstraněno monumentální sousoší dvou dělníků (ukrajinského a ruského) situovaných pod Obloukem přátelství národů a vytvořených v roce 1982 sochařem Oleksandrem Skoblikovem. Oblouk byl následně přejmenován na Oblouk svobody ukrajinského národa.

Ve většině účastníků vyvolal tento demonstrativní akt nefalšovanou úlevu a nadšení. Ovšem jak ve svém sloupku na stránce SupportYourArt píše ukrajinská historička umění a architektury Jevgenija Moljarová: „Emocionální vyčerpání lidí zmučených válkou je skutečně důležitější než materiální díla. Takže je tato oběť ospravedlnitelná. Dav se rozejde, nadšení rychle přejde, ale jak potom ospravedlňovat ztrátu děl vynikajících ukrajinských umělců a umělkyň 20. století, kteří museli žít a pracovat v Ruské sovětské federativní socialistické republice? Likvidace vizuálních projevů ideologie a odsouzení ideologie není jedno a totéž. Dekomunizace a derusifikace bude efektivnější, když místo flexy použijeme břitké slovo nebo přesné připodobnění. Dnes je mimořádně důležité demonstrovat světu kvalitativně novou metodu práce s tragickou minulostí Ukrajiny. Civilizovanou, bez bourání a vandalismu. Pojďme dokázat sobě, nepříteli i světu, že na Ukrajince už sovětská ideologická propaganda neúčinkuje, protože nejsme Sověti.“

Jedním z nejméně pochopitelných průvodních jevů nové vlny dekomunizace je skutečnost, že se kromě památek pod pásy buldozerů dostává i celé jejich okolí, které často není zatíženo žádnou ideologií. A nejen to. Tyto architektonické formy mnohdy plnily důležitou roli společenských veřejných prostranství. V dubnu letošního roku došlo k demontáži memoriálu slávy („Věčného ohně“) ve městě Drohobyč na západní Ukrajině. Kromě samotného ohně, plastiky ve tvaru hvězdy, byla zlikvidovaná celá architektura památníku, která utvářela osobité veřejné prostranství v centru města.

Demolice navíc nejsou namířeny pouze k symbolům válečné minulosti. Na Ukrajině se nyní demontují sochy spisovatelů, kulturních činitelů nebo prosté symboly sovětských dob: pionýři a pracující, erby a emblémy, přejmenovávají se ulice a náměstí.

A ruští okupanti naopak na uchvácených územích začínají obnovovat sochy Lenina, jak se to stalo například v Nové Kachovce — což je ta nejabsurdnější, nejnepředvídatelnější a nejsurrealističtější odraz celého problému. Ve svém sloupku Jevgenija Moljarová upozorňuje, že praktika „ničení/obnovy“ je zcela neefektivní.

„Musíme se dostat ven z tohoto paradigmatu a konečně se osvobodit od diktátu sovětské propagandy. Neboť jestliže je člověk nebo společenství zranitelné, a tak citlivé na ideologickou propagandu, likvidace památníků nám nepomůže. Na místě svržených idolů se objeví nové. Namísto historických manipulací minulosti se objeví politické technologie budoucnosti, jež budou potlačovat svobodu. Je důležité naučit se propagandu vidět, chápat její podstatu a metody. Tehdy přestanou památníky z minulosti představovat hrozbu pro současnou společnost, země a národy,“uzavírá.

Z ruštiny přeložil ZBYNĚK MICHÁLEK.