K debatě: šest kritik návštěvy Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu

Zákeřnost ruského vpádu na Ukrajinu, barbarský způsob vedení tamní ofenzívy a drzost — či imperiální arogance —, s níž ruští představitelé stále lžou o všem, co s touto válkou souvisí, dává v západní debatě o optimálním přístupu k autokratickým mocnostem sílu obhájcům tzv. politiky velkého klacku. „Státy jako Rusko rozumí jen síle,“ zní jejich hlavní argument. „Tu je třeba reálně mít a ukazovat, jedině pak si netroufnou.“

Debata o tom, jak přistupovat k objektivně silným, leč nedemokratickým státům a jejich politice ve světě, se ovšem neuzavřela. Pokračuje dnes zejména ve specializovaných médiích a mezi analytiky zahraničního dění a i kritikové politiky silových gest v ní mají argumenty, nad nimiž se patří přemýšlet.

Hezkou příležitost k takovému zamyšlení nabídla nyní středeční návštěva předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu. Právě na přilehlou Čínskou lidovou republiku se totiž ve vztahu k Tchaj-wanu pohlíží nezřídka podobně jako na Rusko ve vztahu k Ukrajině — zatím však bez tisíců mrtvých a rozbombardovaných měst, a tudíž věcněji.

Zvláště v USA, ale třeba i v britských nebo německých médiích proběhla v dané souvislosti řada diskuzí. Níže uvedených šest kritik kroku, k němuž se americká politička rozhodla, v nich zaznívalo nejčastěji.

1) Silně provokativní gesto, jež má diskutabilní opodstatnění

Američtí politikové na Tchaj-wan čas od času jezdí, vždy jde však maximálně o řadové poslance nebo senátory, kteří se nějak profilují v bezpečnostní politice či v otázkách vztahů se spojenci. Podobně vysocí představitelé státu jako Pelosiová v rámci tiché dohody s Čínou ostrov nenavštěvují, protože vědí, o jak výrazné narušení symboliky statu quo jde. A vědí, že vyvolá silnou reakci — s riziky i s konkrétními důsledky.

„Má nyní takové gesto opodstatnění? Bude se politika USA vůči Číně či ostrovu měnit? Anebo udělala teď Čína něco jinak — něco, co by si zasloužilo protitah?“ ptala se v těchto souvislostech v minulých dnech jedna skupina pozorovatelů. Vyjádření z Bílého domu a amerického ministerstva zahraničí tomu nenasvědčují. Jednalo se opravdu zřejmě jen o gesto, o ono výrazné vyjádření podpory USA ostrovu a stvrzení spojenectví, jak mluvila o návštěvě sama Pelosiová.

Logická námitka zde zní: bylo toto gesto třeba dělat i poté, co prezident Biden osobně tento rok třikrát v rozhovorech zmínil, že USA budou v případě čínské invaze bránit Tchaj-wan i vojensky? Podle kritiků nikoliv — právě při vědomí rizik a důsledků.

2) Riziko vojenského vyhrocení a posun laťky pro příště

Komunistická Čína dávala dlouho dopředu na srozuměnou, že na případnou návštěvu bude reagovat tvrdě, ba agresivně. Ve vojenské části reakce nakonec spustila kolosální cvičení s ostrou střelbou na všech stranách ostrova. Trvat mají až do příštího týdne, vypouštějí se při nich i balistické střely a fakticky způsobuje celkovou blokádu. Zakotvit v přístavech musely i malé rybářské lodě.

Z hlediska tématu to znamená zejména dvě věci: za prvé, při podobných manévrech v takovém rozsahu a takové blízkosti od břehu — místy jde tentokrát pouze o dvacet kilometrů, což je v dosavadních čínsko-tchajwanských vztazích rekord — může dojít k ledasčemu. Nemusí to být záměr, ale třeba jen incident, ovšem s potenciálem k válečnému vyhrocení.

A ještě za druhé, příslušné dosud nevídaně dotěrné válečné cvičení už samo posouvá pomyslnou laťku adekvátní reakce v podobných situacích. Například tchajwanská zpravodajka Deutsche Welle Joyce Leeová v této souvislosti upozornila na bouři v čínských sociálních sítích, kde ohromné počty lidí kritizují vedení státu za příliš mírnou odpověď. „I když vše proběhne tentokrát bez incidentů — kam bude Čína posouvat svoji reakci příště?“ ptají se kritikové.

3) Již zjevné důsledky plus možné perspektivní

Vedle kolosálních vojenských manévrů zakázala Čína v reakci na návštěvu také import více než dvou tisíc druhů tchajwanských produktů. Na rozdíl od minulých rozepří nejde tentokrát jen o ryby či o ovoce, ale o i rozličně zpracované zboží a tovární produkci.

Tchaj-wan je obecně vzato bohatý — v přepočtu na hlavu dokonce více než Německo. Může si ledacos dovolit. Čína je ovšem i tchajwanský největší obchodní partner a bojkot zde bude mít bezesporu reálné dopady.

Krom toho jsou tu pak ještě možné důsledky perspektivní. Na Tchaj-wanu se například vyrábí pětina všech čipů na světě, v nejmenší velikostní třídě dokonce dvaadevadesát procent z nich. V živé paměti jsou ještě globální dopady, jež měl výpadek v produkci tohoto zboží kvůli covidové pandemii. Při přetrvávání napětí je představitelné, že se něco podobného bude opakovat.

4) Vážnost problémů současného světa si žádá spíše usmiřování

S každou statistikou o globální chudobě, uprchlictví, živelních katastrofách či rozšíření zbraní je to patrné; s každým rokem pokračujících klimatických změn pak ještě palčivější — zvládnutí většiny globálních problémů dneška předpokládá dohodu a společnou akci velkého počtu zemí a nutně velmocí.

U Ruska je to složitější — přeci jen jde o ekonomiku velikosti Itálie. Bez shody USA a Číny si ovšem těžko představit vyřešení čehokoliv. Řešení přitom předpokládá shodu, resp. úspěšná přípravná jednání, a ta zase korektní vztahy.

„Má vskutku cenu zatěžovat z tohoto hlediska čínsko-americké vztahy příslušným gestem, jež přispěje k bezpečnosti Tchaj-wanu právě jen podle teorie velkého klacku?“ zní odpovídající námitka.

5) Co vadí na Číně, nevadí jinde

Pátý z nejčastějších kritických argumentů vůči poslednímu gestu Pelosiové upozorňuje na rétoriku obhajoby demokracie a lidských práv, která poslední dění doprovází. USA vedou v tomto ohledu dlouhodobě politiku dvojího metru. Joe Biden ostatně cestoval jen před pár týdny s do očí bijící pokorou do Saúdské Arábie. Jeho ministr zahraniční Anthony Blinken je mimochodem nyní v Kongu a bude zakrátko na Filipínách.

Není těžké pochopit, že jedna věc je budování sítě spojenecko-klientských vztahů a jiná je otázka společné hodnoty a dodržování mezinárodních závazků. Lze v tomto kontextu debatovat i o určité kultivační vazbě. Vydávat však zahraničně-politickou koncepci a příslušný kalkul za morální imperativ při jeho souběžném porušování jinde, bude vždycky vyvolávat negativní odezvu.

6) Potřebují USA další problémy?

Je zde konečně i kritika čistě domácí — taková, jež Pelosiové a establishmentu Demokratické strany připomíná všechny problémy v USA a politické resty. Není jich věru málo — kromě jednoho pomocného balíku a plánu investic do infrastruktury zatím Joe Biden moc neprosadil. Zemi přitom trápí drahota, stagnace hospodářství i nebývalá radikalizace republikánské opozice.

„Aniž by se rozporovala nedemokratická povaha čínského režimu a spojenecké závazky USA vůči Tchaj-wanu, bylo skutečně zapotřebí dělat příslušně provokativní návštěvu právě nyní, když máme už válku na Ukrajině, a navíc tolik domácích problémů k řešení?“ Tak zní celkově šestá námitka, s níž se dnes musí obhájci gesta Nancy Pelosiové vypořádat.